Finanční soběstačnost – imperativ dnešní doby?
V poslední době na mě opravdu hodně skáčou na sociálních sítích příspěvky o tom, jak by ženy měly převzít kontrolu nad svými financemi, být silné a soběstačné.
Jasně, tahle dovednost je super. A třeba po rozchodu nebo rozvodu s otcem svých dětí se to hodí. Ta schopnost umět zajistit sebe i děti, postarat se… Hodilo se mi to. A vím, že když bude potřeba, tahle ohromná síla ve mně dřímá.
Co když nechci být silná?
Jenže co když jste momentálně v pohodovém vztahu? Co když nechcete být silná? Co když jste vlastně možná trochu zpátečnice?
Řekněme, že zhruba tři roky se snažím najít si způsob, jak podnikat, jak vydělávat peníze tak, aby to bylo v co největší pohodě pro mě, a přesto to nějak rozumně přispělo do rodinného rozpočtu.
Občas se daří víc, občas méně. Jenže ta pohoda, ten dobrý pocit: „Jooo, přispívám, podílím se, jsem soběstačná…,“ prostě nepřichází. Místo toho cítím jen neustálý tlak. Tlak na potřebu přispívat do rozpočtu, abychom nepošli hlady a zvládli poplatit vše, co je třeba.
Má dětská touha? Být manželkou a matkou, tvořit domov
V poslední době to ve mně řve čím dál víc. Vždycky jsem věděla, že co se kariéry týče, žádné velké ambice nemám.
Víte, jak se říká, že si máte vzpomenout na to, co jste jako děti dělali nejraději? Že tam je to vaše… Víte, co jsem já do jedenácti dělala? Na co jsem si hrála a co jsem si představovala? Na matku a manželku. To bylo jediné, co jsem už jako malá považovala za důležité. Za svoji největší touhu!
Když jsem na gymplu s kamarádkou řešila, co budu dělat, prohlásila jsem, že budu kancelářská krysa. Spolužáci plánovali zářné kariéry a já chtěla být maximálně tak šedá myš v kanclu. 😃
Nechci dělat pro peníze. Chci peníze pro dělání.
Před pár dny mi v meditaci přišla věta: „Nechci dělat pro peníze. Chci peníze pro dělání (toho, co můžu ukazovat dál).“
A co moje mysl na to? Ta mysl, formovaná roky a roky větami typu: „Ty si to představuješ, jak Hurvínek válku,“ a „To není tak jednoduché…,“ okamžitě kontrovala, že je to 🔸. 😉
„Nechci pracovat“ – přiznání, které přináší nálepky
Jenže, narovinu, já opravdu „nechci pracovat.“ Řekněte to nahlas a okamžitě získáte nesčetně nálepek. Ne, fakt ne lichotivých. Vyžírka, zlatokopka, nemakačenko… A já ty lidi vlastně chápu. Dyť přece „bez práce nejsou koláče“ a „peníze nerostou na stromech!“
Vždycky říkávám, že jsem ideální žena bohatého muže. 😀 A tím nemyslím, že jsem typ Stepfordské paničky, co má perfektně naklizeno, denně navařeno, děcka jako ze škatulky…
Jsem normální ženská, co mívá bordel, hory nevypraného prádla a děcka na párcích s chlebem!
Ale taky to neznamená, že se celé dny jen kopu do zadku, jak si mnozí „nepracovat“ představují. Miluju zkoušení nových věcí, miluju tvoření… Miluju stanovovat si mety, kterých dosahuji pro své vlastní potěšení. Nebo třeba pro potěšení druhých, když je výsledkem mého úsilí např. sada mikin pro celou rodinku.
„Možná nejsem dokonalá podle dnešních měřítek, ale jsem dokonalá pro svůj život – a to je to, na čem záleží.“
Tradiční pojetí rodiny není špatně
Jasně, tuhle manžel namítnul: „No to by asi chtěl každý, nepracovat.“
Já si to nemyslím. Znám plno lidí, dokonce právě i žen, co si bez kariéry neumí a nechtějí svůj život představit. Nebo opravdu mají touhu pomáhat druhým, předávat jim své znalosti, dovednosti, přispívat světu tímto stylem. Naplňuje je to.
Mě ne. Jsem proto špatná? Mimo? Mám smůlu?
Miluju svoji bublinu nejbližších. A i když jsem v kurzech zkusila předávat, co vím třeba o vztazích nebo mém milovaném Zákonu přitažlivosti, prostě jsem zjistila, že mě to nenaplňuje, že to není moje cesta!
Svým způsobem se mi líbí tradiční pojetí rodiny, kdy manžel zajišťuje obživu a manželka domov. Ať už to pro ty dva znamená cokoli, na čem se shodnou, dohodnou.
Rovnoprávnost ano, stejnost ne
Jasně, jsem pro rovnoprávnost, ale nejsem pro stejnost. Co to pro mě znamená? Že hlas ženy není ničím méně než hlas muže. Že žena není tvor muži podřízený.
Jsou rovnoprávní. A přesto žena může svou práci dělat tím, že tvoří domov. Bohužel je to činnost, která není nijak finančně ohodnocena. Mnoho žen, a měla jsem to tak v bývalém vztahu taky, je vrháno, nebo se do ní samo nacpe, do té pozice: „Nenosíš prachy = děláš hovno.“ Podotýkám, že v té době jsem měla dva malé prcky rok a půl od sebe. Měla jsem doma bordel. A opravdu to znamená, že jsem dělala málo? Méně než muž? Něco méně hodnotného nebo náročného? No, nemyslím si. 🙂
Co teď?
No jo, jenže toho bohatého manžela jsem si nenašla a měnit už fakt nechci! 😀
Ano, vymyslela jsem sociální program pro podporu rodin, kde ženy (nebo dejme tomu jeden z páru) mají podobný postoj a podobné touhy, ale řekněme si to narovinu, státní rozpočet by to asi nezvládl. 😃
Takže co teď? Tolikrát sama sobě spílám, že jsem naivní, že to tak prostě je, měla bych se s tím smířit. Tolikrát se nesnáším za to, že se prostě neumím přizpůsobit. Měla bych přijmout, že tak to ve světě funguje. Měla bych dělat jednu činnost nebo klidně deset, ale především vydělávat prací, protože jinak to nejde a nepůjde.
Nadávám si do rozmazlených holčiček a trápím se, že nemůžu žít tak lehce, jak bych si přála…
Nejsem jediná!
Přitom teď už vím, že nejsem jediná žena, která to takto vnímá. A taky vím, že tahle věc má mnohem hlubší souvislosti a zasahuje do mnohých oblastí lidského, partnerského života. Nejde totiž jen o rozmar jedné rozmazlené holky!